Milý deníčku, jak se máš? Já se mám tak nějak vyrovnaně.
Jak dlouho asi trvá než se svět a lidi kolem nás změní?
Měsíce, dny, roky, staletí..?! V mém případě je to rok. Jeden rok stačil,
aby můj starý svět už zdaleka neodpovídal obrazu tomu novému. Kamarádka a
sestřenice se vdaly, v rodině máme nové mimčo, nejlepší kámoška
dostudovala a začala pracovat, moje kamarádka a spolu-cynik v lásce je ve
vážném vztahu, bývalá spolužačka se odstěhovala někam – nevím kam, protože
takové věci si prostě nepamatuju, ta holka odvedle má příští týden termín a
přísahám, že když jsem jí viděla naposledy, neměla ani termín ani chlapa.
Nemáte někdy pocit, že svět kolem vás se mění nadzvukovou
rychlostí a jen vy stojíte a ani se nehnete?. Když si takový nesmyslu o nehnutí
se z místa vytluču z hlavy, vždycky přijde nějaký „dobrák“
s podobně odstrašujícími otázkami (Které by se měly sepsat na listinu
zakázaných otázek, hned potom co by tato listina byla založena.) typu :
„ A co teď budeš vlastně dělat?“
„ No a ty nikoho pořád nemáš?“
„ A ty bydlíš pořád s vašima?“
„ NO a co výška, už víš co bys chtěla studovat?“
Většinou jen odpovím
stručným Ano-Ne –Nevím a strpím ten soucitný pohled, kteří na mě ostatní házejí
zjevně v dobré víře. Ale někdy, si taky trochu „dobrácky“ ulevím a kulomet
nabitý otázkami otočím proti nim:
„ A na kolik let máte tu hypotéku, ne třicet, že? „
„Bože ty vypadáš hrozně unaveně! Že ten malej zase celou noc probrečel.“
„No a nemrzí tě, že jsi pořád jen s jedním chlapem a nepoznáš něco nového?“
„Hele ty jsi vždycky chtěla žít v Anglii, ale to asi teď nejde, když Petr dostal tu super nabídku práce v Praze, že? „
A tak obě strany odcházíme s pocitem vítězů a
poražených a někdy pro bonus taky trochu naštvaní a zdeptaní. Já navíc s
otázkou v hlavě: „ Tak jak je to vlastně správně?“
Přece naše životy nikdy nemůžou být stoprocentní na všech
frontách, pokaždé něco z mého života, bude chybět v životě ostatních
lidí kolem a něco z jejich života bude chybět mě. A tak uvědomění si, že
úplnost a dokonalost života prostě neexistuje, do mě vlévá pocit úlevy. To, že
v mém životě není chlap, byt, svatba nebo dítě přece neznamená, že se můj
život nehýbe. Hýbe se zcela zřetelně a jasně, v neděli se kupříkladu
pohnul do Stonavy na pouť, včera do ZOO, v pondělí do Ostravy do kina,
před dvěmi (dvěma) týdny do baru kde se
můj život slil Vampy a po svých odešel domů, o víkendu se pohne na
Shakespearovské slavnosti a na Lysou horu, další víkend zase do Prahy.
A tak není důležité, že se náš život nehýbe stejným směrem
jako životy našich přátel, nezáleží na tom, co právě preferujeme my a co oni,
je jedno zda jsou kariérně, ve studiu či v partnerství dále než my.
Nejdůležitější prostě je, abychom právě my byly s cestou našich životů
spokojeni a šťastni. Ono totiž, i když se někdy najde někdo, s otázkou za
kterou ten pitomý soucitný pohled prostě patří, tak vždycky se najde někdo s otázkou,
za kterou bude následovat pohled malé přející závisti.
A tak jedním z klíčů šťastného a spokojeného života je držet
tyhle dva pohledy vašich přátel a lidí co vás mají opravdu rádi
v rovnováze.
S láskou a vyrovnaností .... Vaše Denisa ;)
