GPS ŽIVOTA

Milý Deníčku,

Připadám si jako umělec, jako spisovatel.

 Ano pravda v domě u jezera, starým vrzavým psacím strojem, zažloutlým papírem, cigaretou a omračující vůni úspěchu a leštidla na Pulitzerovy ceny  by tahle idea vypadala lépe, ale bohužel  se v mém případě musíme smířit jen s bytem u bazénu, starým vrzavým notebookem ( opravdu mám strach, že se ta odklápěcí část co nevidět trhne ), Microsoft Wordem, odporem k nikotinu a „vůní“ smogu, leptající mé drahocenné plíce...  Ale to nejdůležitější spojující slova „já“ a „spisovatel“ je tohle ….  Mám nápad! Pohladila mě múza, osvítilo mě, hodně jsem se zamyslela, termín dalšího článku už mě usilovně tlačil, bodal a volal o smilování!!!

Často si říkám o čem psát. Ono, ruku na srdce můj život je tak zajímavý jako jakákoliv konverzace se seniory o nemocech (konverzace o pohlavních nemocech pak dává mému životu navrch i nádech trapnosti), takže ve výsledku ono opravdu není moc z čeho ty články tvořit. Přesto jsem na to přišla, někdy je nejlepší psát prostě o tom, na co zrovna myslíte. A znáte ten pocit, kdy jsou vaše úvahy a myšlenky silnější než spánek a vy se prostě hodiny převalujete ve vašich útulných postelích, oči opuchlé únavou, ale vy se ze všech sil snažíte v polospánku vše vyřešit a najít co nejrozumnější  rozuzlení pro věci co se vám právě honí hlavou?  A tak jsem si zrovna teď ve čtvrté hodině ranní, jako správný spisovatel, vytáhla svůj počítač a své myšlenky začala ucelovat do psací formy, jelikož se také už hodiny převaluji a říkám si …. Nějak jsem se zase ztratila …

Ne, ne, ne, neberte to špatně, já vůbec nejsem nešťastná a nestěžuji si, to ne! Myslím si, že zhruba 70% lidí mého věku je ztraceno a 90% z těch zbylých 30% o své ztracenosti ani neví. (Dávám vám minutku na rozmyšlení těchto „složitých“ procentuálně-matematických experimentů, na který můj anti-matematický mozek pět let po škole ještě má).

Víte jeden z mých slabých článků je ten, že já prostě nemám smysl pro orientaci. A považuji za naprosto omračující a deprimující zároveň, že nejen pro orientaci prostorovou, ale také životní. Bohužel rada „Když se ztratíš, zůstaň na místě, kde jsi, nikam nechoď a někdo tě ČASEM (asi jako když už budete prolezlí hmyzem a najdou vás podle smradu) najde“. Tak tato rada je v případě životní ztracenosti naprosto nepoužitelná (a abych pravdu řekla, co se týče ztracení se v terénu, tak bych se za tuto radu taky nezaručila). A tak si musíme vymyslet vlastní příručky a nápovědy jak z téhle spletité situace, která potká v životě jistě každého z nás, ven dřív, než naše hnijící těla a idey o životě přivábí do ČR medvědy ze Slovenska.

A PROTO … :

Rada 1.- Když nevíme co s životem a cítíme se ztracení tak další úkol pro nás NEmůže být  zjistit kdo jsme a „odztratit se“. To nejde! Za prvé to slovo neexistuje a zadruhé když přece zabloudíme v lese, taky si nedáme jako první krok najít cestu ven. To o nalezení víme už dávno, ale je nám to na nic …. Vždyť jsme ztracení!

Rada 2. - Následujíce první rady si tedy vytvoříme kroky, které vedou k nalezení cesty. V případě životní ztracenosti jsou to věci, které jsme vždycky chtěli zkusit, kariéry které nás lákaly, vzdělání, které jsme si chtěli dodělat, čas který by měl být věnován jen nám, dovednosti co jsme se chtěli naučit a šílenosti, které nám byly celý život vyvracovány těmi „moudřejšími“.

Rada 3.- Koukejme se na sebe jako na takové, kterými chceme být v těch nejhlubších přáních a představách. Tenhle bod trochu odporuje tomu kultu zdravého sebevědomí a spokojenosti sami se sebou (což mě nutí se zamyslet nad jeho funkčností ), ale řekněte, opravdu na vás není něco, co byste rádi vylepšili, pozměnili, vymazali nebo přidali? Každý máme TO něco, co chceme změnit, abychom se přiblížili našemu vysněnému „Já“ a pokud ne, tak to má co dělat s kultem vybudování příliš zdravého sebevědomí. (V dnešním světě prostě NEVYHOVÍŠ nikomu).

Rada 4.-Nálsledujte tyhle body. Otázka našeho života a co s ním dělat a jak jej žít je pro někoho naprosto triviální a považuje za naprostou ztrátu času nad ní jen hloubat. Ale pro některé, jako jsem třeba i já, je to jedna z největších a nejtěžších otázek našeho života. Být ztraceni v životě, není hrozné a nemyslitelné, ale skutečné a častější než si myslíme. Být ztracení v životě a hledat cestu ven není hloupé a zbytečné, ale smysluplné a STATEČNÉ.



PS: Dovedete si představit, kdyby existovalo něco jako GPS Života?! Jakou cílovou stanici byste zadali? … Štěstí? Budoucnost? Cesta z města? Leonardo DiCaprio?

PPS: Dovedete si představit pokyny vycházející z této GPS?

• -          ODEJDI Z TÉHLE PRÁCE

• -          ROZEJDI SE S NÍM

• -          ŘEKNI ANO

• -          ŘEKNI NE

• -          NEHLAĎ TOHO AGRESIVNÍHO PSA

• -          UTEČ

• -          POSLECHNI SVOU GPS

• -          NEVYSPI SE S NÍM/NÍ

• -          VYSPI SE S NÍM/NÍ

• -          NEKOMBINUJ TEN CHLAST

• -          BAV SE

• -          UŽ NAD TÍM MOC NEUVAŽUJ

• -          USMĚJ SE

• -          ŽIJ  ! 

PŘÍBĚH O TOM, JAK JSEM (NE)ZHUBLA

NEZHUBNUTO PODTRŽENO

Milý deníčku,

je to v hajzlu! Stoupnu si na váhu a řeknu si: „Je to v hajzlu!“ . Podívám se do zrcadla a řeknu si „Je to v hajzlu!“.  Ze zkušební kabinky v CaC se čtvrtečního večera ozvala fráze „Je to v hajzlu!“ celkem pětkrát. S tváří rozzuřeného býka jsem pět párů trpasličích kalhot vložila (možná vhodila ) mé skvělé-trpělivé kamarádce do rukou a vyslala ji vyměnit je za krapátko(možná krapet a možná masivní obrovský KRAP ) jinou velikost, kterou jsem ji nejtišším možným šepotem artikulovala do ucha, kdyby to náhodou ta bulimička s postavou Mirandy Kerr ve vedlejší kabince chtěla zaslechnout. Po zkoušení tak dlouhém, že během této doby každá druhá žena, která to jednoznačně nepotřebuje, úspěšně a jako by vlastně ani sama nechtěla, zhubla další kilo, jsem měla vybráno. Splaveny potem a emocemi všeho druhu jsme s  mou nejlepší kamarádkou nad coca colou (LIGHT! ) a Marlenkou (FAT! – FAT! – FUCK! ) vymýšlely plán. Ono to, že je to v hajzlu, jsme my už věděly, ale jak to sdělit vám?! ….. Je rozhodnuto…

BRUTÁLNĚ !!!!

Takže, moji milí, drazí čtenáři, tady to máte … JE TO V HAJZLU!
Pokud tady snad ještě někdo opravdu doufá, že Vám nějakým způsobem snad pomohu nebo Vás nedej Bože inspiruji, tak mi dovolte vzít Vám  i tu poslední  nepatrnou jiskřičku naděje. 

Příběh se má tak, že když Bůh rozděloval silnou vůli, tak jsem asi musela stát frontu na něco úplně jiného, kupříkladu na laskavé srdce, empatii, naivitu nebo pomeranče, jinak si to totiž opravdu nedovedu vysvětlit. Můj problém tkví přesně v tom, že se pro dietu dovedu nadchnout jako nikdo jiný, ovšem to velebené nadšení a vůle mi mizí rychleji než peníze na mém bankovním účtu…

FÁZE 1. - DIETÁŘKA: Tato fáze je opravdu intenzivní.  Během první fáze skutečně hubnu a sem tam ztratím i nějaký ten centimetr! Avšak bohužel má tato fáze zhruba stejnou délku trvání jako mé milostné vztahy. A tak o dva týdny později, s trochu splasklým obličejem a burácejícími chuťovými buňkami, přecházím razantně do fáze dvě.

FÁZE 2. – DOŽER CO SE DÁ: Jak z názvu vyplývá, v této fázi se jen žere …. Žere, žere a žere. A ano, mohla bych být slušná a použít slovo jíst, ale já v téhle fázi nejím, já v ní ŽERU! Když se dožeru na váhu, která předcházela fázi první, je načase se v depresi a na Neurolu sklouznout do konečné fáze.

FÁZE 3. –JE TO V HAJZLU: V téhle fázi je to prostě v hajzlu. Myslím si, že každá z Vás, která někdy držela dietu, nebo se třeba jen trochu hlídala, to zná. Je to přesně ten pocit, kdy sprasíte co se dá a hned, co se poslední sousto rozloučí s Vašemi ústy a  posune se na své dlouhé pouti trávicím systémem dál, to ucítíte…. VÝČITKY!!! A tak já, hňup a masochista, si začnu vyčítat všechno:  sladké, slané, nezdravé i zdravé, to, že se nevdám, že, 1. Máje mě pod třešní najdou nepolíbenou a opilou, navrch k tomu státní dluhy, odpalování raket v KLDR, živelné pohromy, stoupající nezaměstnanost, rozchod Brangeliny a v neposlední řadě vyčítám i chybu něčemu jinému a to tomu spropadanému systému. Já prostě totiž nedovedu pochopit, proč se výčitky dostaví až po žranici a ne během ní. Proč nikdy nezalituju uprostřed tabulky čokolády? Proč se necítím provinile, když jsem v půlce pizzy?  A proč si nechci jednu vrazit, když si jdu teprve podruhé pro nášup?  Prostě PROČ?! Všechno tomelodrama končí gejzírem emocí, který je tak silný, že mě bezradnou a oteklou vhodí znovu do fáze první.


A takhle se s tím točím celý život. Svatá trojice …já, má kila a mé fáze. Přesto nejsem hubnoucí  lúzr, to NE!  Ve skutečnosti  jsem na tom s hubnutím velmi dobře. Přinejmenším jsem za svůj dosavadní život už musela  zhubnout  minimálně dvojnásobek své nynější váhy, tohle je úspěch! Lépe řečeno, byl by to úspěch, kdyby nebylo fáze číslo dvě.

 No ale řekněte, nestojí ta čokoláda, hranolky, koktejly a jídlo jakéhokoli hříšně-dobrého typu a v jakoukoli hříšně-pozdní hodinu  za to? STOJÍ! A tak i když procházím všemi těmito mučivými fázemi pořád dokola, tak nejdůležitější ze všeho je, že se u  psaní tohoto článku o mých kilech doširoka usmívám. O naší váze totiž my ženy s kily musíme umět mluvit s nadhledem a humorem sobě vlastním. Hubení nám poté budou závidět a s hlodavou myšlenkou toho, že my máme vše:  úsměv, nadhled a jídlo, nakonec půjdou v našich šlépějích.

TVAROVANÝM PATŘÍ SVĚT !

JEZTE – ŽIJTE – SMĚJTE SE ( A TO BEZ VÝČITEK DO HAJZLU ! )