CO ZNÁME. ZNÁTE NE?

Znáte to, když nemáte pravdu, hádáte se do poslední kapky krve a i když víte, že prostě vy jste prohráli, tak to nemůžete za nic na světě, dokonce ani za noc strávenou s DiCapriem, přiznat?

Znáte to, když máte vyjmenovat své klady  a zápory a zatímco záporů se vám v hlavě rojí neskutečná kvanta, tak na ty klady nějak nemůžete přijít?

Znáte to, když musíte mluvit o chybách co jste udělali?

Znáte to, když předstíráte, že dítě co máte s Matějem je dobře vychované, i když vás kouše, škrábe a psychicky a finančně, a také zápachem co poslední čtyři dny vydává, ničí?

Znáte to, když jste hrozný stresař, ale přetvařujete se, že víkend strávený s přítelem a čtyřiceti cizími lidmi na Moravě vás vůbec nemůže rozhodit a vyvést z míry?

Znáte to když si ve zdravé výživě důležitě čtete etikety na „Bio-bezlaktózových, gluten free něčem, o čem vůbec nemáte ponětí co to sakra je,, VĚCI“ , ale v tašce máte schovanou velkou Milku a vaší největší starostí u pokladny není ta horentní suma, ale představa obličeje prodavačky po spatření kalorické – laktózové- cukrové sebevraždy s fialovou kravičkou a palmovým olejem?

Znáte to když se večer neodlíčíte, nevyčistíte zuby a vlasy nosíte mastné a sepnuté již čtvrtým dnem, protože se vám prostě nechce … prostě nechce ... prostě se vám nechce.

Znáte ty pondělky, kdy je všechno od znova?

Znáte ty tří denní detoxy, které vydržíte do prvního dne cca 10:00 ?!

Znáte hodinové kardio, které ukončíte po dvaceti minutách?

Znáte to, když se vám nechtějí mýt okna a namlouváte si, že do třetího patra a přes záclony, prostě nemá nikdo šanci tu apokalypsu vidět?

Znáte to, když se zamyslíte s přejedete v tramvaji zastávku?

Znáte to, když vás někdo pochválí a vaší první reakcí je tu 

pochvalu shodit, otočit a v nejlepším případě dělat, že jste ji právě asi přeslechli?

Znáte to být člověkem?

Znáte to.

PS: Matěje a dítě vysvětlím….. a Moravu doufám taky :D

PPS: Znáte to, když slibuju, že budu psát pravidelně  a potom ticho, prázdno, nic?

PPPS: Znáte to. 

Kdysi jsem hrála hru.

A ano, začínám bez pozdravu, bez pokání se jak nezodpovědná v psaní jsem, a bez jakéhokoli nastínění tématu. A zcela určitě jsem tomuto článku nedala ani nadpis.

Kdysi jsem hrála hru. Hrála jsem si, že mě jako malou vzala z ulice jedna organizace (Detaily neřešme, já je taky neřešila). Dali mi jídlo, koupili rovnátka a do rukou nacpali plyšového méďu. Já na oplátku plnila různé úkoly, učila se novým věcem a trénovala se.

Pokaždé, když jsem musela v životě udělat něco, do čeho se mi nechtělo, z čeho jsem byla nervozní, nebo měla strach, předstírala jsem,
že je to jen úkol jenž mi byl dán. Nečeká se ode mě nic jiného, než jeho splnění.

.... Teď mi začíná docházet, že tento článek bude asi trochu depresivní ...

Ale když přeskočím tu nemilou část s úkoly, stresem a strachem, dostanu se téměř na konec své vlastní hry.

A na tom samém konci, ne mě čeká úplně nová.

Někdy hraju hru. 

Hraju si, že mi byl dán život. Nikdy předtím jsem neměla pocit, že se můžu rozběhnout a běžím, že můžu zakřičet a opravdu ze mě vyjde hlas,
že mohu sledovat jak zpoza mraků vysvítá Slunce. Předstírám, že pro mě všechno právě teď začalo.

" Všechno je nové, tohle jsi ještě nezažila a tohle jsi ještě necítila. Teď ses nadechla. Teď jsi pochopila ... Tak vnímej Deniso... Raduj se!"

Tohle si říkám, tohle je ta hra ... Jejím úkolem je jen na chvilku pochopit ten stav jakéhosi žití.

Stav, kdy když jdu kolem cesty tak se rukou dotknu trávy. Kdy udělám hvězdu, protože mě to zrovna jen tak napadlo.
Stav, kdy Patrik na mě mrkne okem a já se usměju.
Stav, kdy si jen tak uvařím čaj a sednu si na balkon.....
když si zpívám svou oblíbenou písničku,
když s Nikol vzpomínáme na hlouposti co jsme kdysi dělaly,
když zakopnu o svou vlastní nohu,
když se s Kamilou "opíjíme" Colou,
když se směju něčemu opravdu vtipnému,
když mávám babičce do okna,
když se mazlím se svými kočkami,

Stav, kdy se zamyslím a na zlomek vteřiny všechno pochopím.

Vždycky jsem hrála spoustu her, které jsem si během života vymýšlela, ale tahle je jednoznačně ze všech nejlepší.
A pokud si myslíte, že je to kýč... tak máte pravdu. Pozorování mraků a paprsků z nich prosakujících je kýč, ale opravdu to dělám. A víte co?.. DOPORUČUJI! :)

PS: Zas tak depresivní to nebylo.

PPS: Jdu udělat hvězdu :)

MÁ SOUHRA STĚN

Tak jo, už na začátku vás varuju, že je to hrozný a trochu divný, ale jednou jsme si řekli narovinu ( prosím, nehledejte to v minulých článcích, nikde jsem to neřekla, ale ROZHODNĚ jsem to tak myslela ) tak narovinu, ne?

Nuže, já, jakožto osoba žijící se svými rodičvůdci a občasně i se sestrou, která nás přijede navštívit, zničit pár mých zbylých nervů a dojíst nejlepší věci z ledničky, jsem vždycky radostí bez sebe, když mohu být sama doma. 

     JSEM VOLNEJ, JSEM VOLNEJ JÁ JSEM VOLNEJ!!!

A tak zatímco se doma chystají na odchod, já už vymýšlím, co podniknu. Určitě si pustím tu novou písničku od JELENA tak nahlas, že být po desáté, sousedi budou volat policii a pána Boha. Sním celou čokoládu, i kdyby mi už nechutnala, podívám se na všechna svá oblíbená videa na Youtube a emotivně a nahlas se rozbrečím  nad scénou z filmu, při které jsem se tehdy, když jsem ji sledovala s mámou, tvářila jako socha.

Naši odjeli a já postupovala podle plánu, ale co to, že v představách se vždycky bavím více? A tak po druhém videu a třetí ohlušující písničce už jsem tak znuděná, že přemýšlím, že budu dělat něco UŽITEČNÉHO. Rychle, než je pozdě, se praštím přes ruku a ten hloupý nápad vypustím z hlavy! Právě je čas na zábavu! … a teď to přichází …

Víte ono je to divné, jako fakt divné a je to mé“ velké tajemství“, ale už jste někdy ocenili výhodu dvou správně od sebe vzdálených zdí? Myslím tím tak vzdálené, že si sednete na zem, o jednu zeď se opřete zády a o tu druhou se zapřete nohama. Je to neskutečná výhoda! K čemu vám jsou úložné prostory, balkon, prakticky řešený kuchyňský kout, když v bytě nemáte tuhle k polemizaci vhodnou souhru stěn? Když si takto usednete, ten pocit stísněnosti jako by nahrával vašim myšlenkovým pochodům, cítíte se útulně a vždycky vám to evokuje scénu z nějakého hlubokého filmu. Nemluvě o tom, jak je to pohodlné.

A tak když už se fakt nudím a není tady nikdo, s kým bych se bavila, tak si tam prostě sednu. Ale já tam nesedím sama, vždycky si k sobě někoho domyslím. Sedím tam s Nikol, s mamkou, Leonardem DiCapriem, Gándhím, náhodným člověkem, kterého jsem zrovna poznala  a dalšími. Tentokrát jsem tam seděla s Vojtou Kotkem. A tak si povídáme. On se na něco ptá a já mluvím, a odpovídám a Vojtu to zajímá. Směje se všem fórkům, říká  „ÁÁÁ“ plné uvědomění nad všemi mými moudry a filosofujeme jako o život. On na mě prý jak se mi líbila Padesátka. A já, že jsem to ještě neviděla, ale že mamka na tom byla v kině.Pochvíli procitnu a řeknu si, že jsem idiot. Ve stejné minutě se však omluvím tím, že to je skoro jako mluvit sama se sebou ( Je to úplně jako mluvit sama se sebou mimochodem! Teď mi to došlo ). A pokračuju dál.

Všem, kterým se to zdá zvláštní, bych ráda předala seznam výhod a reálný příklad jedné „chytré“ rady mě údělné. Víte, když si povídáte sami se sebou, tak nikdy sami sebe neodpinkáte, dobře se zabavíte, trochu se vykecáte i o věcech, které vás tíží a před ostatními je držíte pod pokličkou a vždycky příjdete na něco nového. Například nyní ( čas na můj reálný příklad ):

Já: „ Vojto, mě už bude čtyřiadvacet, chápeš to? Někdy se cítím divně moc dospěle, čtyřiadvacet je hodně.“

Vojta: „Tak si říkej, že ti bylo dvaadvacet.“

Já: „Máš pravdu, to zní fakt líp. Cítím se mladší. DÍKY!“

NO NEŘÍKALA JSEM TO?! …

NEPAMATUJI SI SKORO NIC

Nepamatuju si jména. Nepamatuju si data. Nepamatuju si tváře, historické události, vzpomínky, své učitele ze základky, města, kde žijí mí přátelé a když jsem byla malá, nevěděla jsem, která místnost je kuchyň a která obývák. Stručně řečeno, má paměť stojí za nic. A tak bohužel detailní zpráva o mém uplynulém měsíci se v tomhle článku konat nebude. Ale nedetailní … tak ta by se konat mohla.

V březnu jsem konečně viděla svou milovanou SjůznD. Máte taky takové přátele, které nevidíte pár měsíců a když se konečně shledáte, připadá vám, že jste se viděli včera? Tak takové to máme se Zuzkou. Už kdysi jsme se dohodly na „Sushi-párty“.  A konečně jsme ji spáchaly. Naváděna všemi instrukcemi o tom, že rýže je alfou omegou dobrého sushi, byla ona samotná první věcí, kterou jsme podělaly. Na mou otázku „Kde máš lososa?“ Zuzka odpověděla jen otevřením mrazáku. Byly jsme předurčené k neúspěchu. A tak se losos pekl v troubě při 50 stupních a rýže vařila zhruba dvacet minut do bílé neurčité hmoty, která ale kupodivu nechutnala zle! Po nastudování  návodu na internetu, jak tyhle rolky tvořit. jsme byly skoro připraveny k akci. Na řadě byl však další dotaz Zuzky: „ Počkej! A to tam jako dáme toho lososa syrového?!“. Z jejího vytřeštěného pohledu, pramenícího z pouhé myšlenky na to, že by jedla syrovou rybu, jsem věděla, že tahle sushi-párty prostě nemá budoucnost. Nenechaly jsme se ale rozhodit a začaly tvořit. Nedostatek řasy a rýže jsme nahradily experimenty a po asi sto hodinách práce jsme vytvořily tolik sushi, že bychom s ním nakrmily půlku Japonska. Po dvou přestávkách, třech záchvatech smíchu, stovkách fotek na památku a milionu sprostých slov jsme byly připraveny.  To sushi dámy a pánové bylo …. Bylo prostě hnusné! Nechutnalo nám! A pohled na Zuzčinu tvář, když ho jedla,  byl stejný jako pohled na tvář mé sestry při zkoušce koláče, který ve svých patnácti letech upekla pro mamku k narozeninám, ale zapomněla do něj přidat tak polovinu ingrediencí. Já vytáhla řasu a Zuzka lososa, v podstatě jsme jen jedly rozvařenou rýži s okurkou, namáčenou v sójové omáčce. Ale víte co? Bylo nám to úplně jedno. Otevřely jsme si Cider a vsugerovaly si opileckou 4,5%ní náladu, pouštěly jsme staré dobré pecky, hrály hry, povídaly si a bylo nám fajn. A abych byla zase moudrá, tak vím, že není důležité, co děláte nebo jíte či pijete, ale s kým.  Ráno jsem jela vlakem z Hranic na Moravě domů a jeden chlapeček mi řekl, že hezky voním. To byl pěkný den J

První rande. Už jsem zapomněla jak stresující tahle „zábava“ může být. I kdybych prošla všechny úrovně své meditativní aplikace, opila se, snědla všechen Neurol co ho je a před prvním pohledem na něj počítala do deseti, nepomohlo by to. První rande je prostě stresující, když ne pro vás, pro mě určitě. Ale pokud se schůzka vydaří, odcházíte sice s žaludečními vředy, ale taky s pusou na rozloučenou a tím mihotajícím, příjemným pocitem v břiše, který vás nutí se usmívat. 

Stále jsem si dělala legraci z toho, jak jsem sama, ale asi mi to tak vyhovovalo. Svoboda a možnost rozhodovat se sama za sebe, nemít nic a nikoho dalšího, kdo vás drží na místě. Byla jsem sama a měla jsem to ráda. Ale pak narazíte na kluka rezavého, chytrého a vtipného. A narazíte na něj omylem. A člověk jako já, snažící se věřit na osud, obklopená přáteli věřícími na osud, tomu prostě musí dát šanci. A ano, vím, že to teď zní jako kýč. Ale pěkný kýč, bude vždycky pěkný kýč, i když je to kýč. Navíc každý, kdo mě zná, ví, že z Harryho Pottera bych si vždycky, vždycky, vždycky vybrala Rona. A kdyby Ed Sheeran neměl tu stejnou barvu vlasů …. No dobře, Eda bych milovala s jakoukoliv barvou. Ale zrzavý kluk? Toho jsem prostě musela poznat, navíc mě uměl rozesmát, snažil se říkat ty správné a i ty správně nesprávné věci a já se s ním cítila moc hezky. 

A tak takhle to je, nechci nic definovat, určovat a škatulkovat. Ale tady jsem, prostě jsem někoho poznala a říkám to, protože jsme si já a vy slíbili (respektive, já kdysi něco napsala o upřímnosti) říkat věci, jak se dějí.  Je mi tak nějak veseleji a z rande už neodcházím s psychickou újmou, ale jen s motýlky v břiše a velkou, velkou, velkou pusou na rozloučenou. A za to všechno to prostě stojí, alespoň právě teď a tady J A o to jde. Nežijeme náhodou právě teď a tady? ;) 

A není nic lepšího, než zakončit článek tou nejhezčí novinou na kterou se celá naše rodina těší už spoustu měsíců. Má tak milovaná sestřenice má krásného chlapečka. Malého Olivera J No neumí být ten život fakt nějak krásný ?J

PS: To sushi se shledalo s velkým úspěchem u Zuzčiných příbuzných, tak to s námi dvěma přeci jen nebude tak špatné.

PPS: Slyšeli jste obecnou pravdu o tom, že zrzci nemají duši? :D

PPPS: Vítej na světě Olivere! 

NEREÁLNÝ ÚNOR

Únor už je v jeho polovině, někdy je tohle uvědomování si času celkem deprimující. No a to jsem se ještě nezamyslela nad tím , co jsem  tyhle dva týdny dělala, protože při tomto pomyšlení  bych potřebovala Neurol a hodinu sezení u psychologa. ( To je vážně možné, že jsem nedělala „nic“ ?)

Opravdu nevím, co bych napsala zajímavého (to je hrozné přiznání!). Začátek února jsem strávila rozhodováním o své budoucnosti  a dále pak pracováním na tom aby to, pro co jsem se tak zdlouhavě rozmýšlela vůbec vyšlo, když už mě to stálo takovou námahu...

Problém mám zjevně v tom, že jsem idealista, jak by řekl můj otec. Idealizuji si, a to úplně všechno. Myslím, že roky sledování filmů, čtení knih a prosněných nocí mi udělaly v hlavě celkem zmatek. A tak i když mám plán, tak se určitě nebude odvíjet podle toho, jak je v mé hlavě prozatím vykreslen. Chyb je v něm totiž několik.

Moderní kinematografie nám dává za příklad kariéry, které budete milovat, budou vám nebesky vynášet a se všemi kolegy si budete perfektně rozumět. Do vašeho bydlení sice možná bude téct, ale vy to vybalancujete doplňky a jakékoli pochyby o pevnosti stěn a zápachu kanalizace zaženete vůni všude přítomných zapálených svíček. O správném muži ve vašem životě ani nemluvě. Bude to pan (ne Božský) ale Dokonalý (a dost možná, že tohle bude opravdu jeho přímení). Bude bohatý, (samozřejmě), chytrý (samozřejmě), vtipný(samozřejmě) a chybičku na něm nenajdete… SAMOZŘEJMĚ. Prosím seznamte se s Panem Vysněným!

Já jsem ale na samém začátku toho všeho, jsem v úvodu svého příběhu, zatím byla napsána jen předmluva. A tak to všechno, co si celý život představuji,  IDEALIZUJI  a zároveň pokládám za tak triviální a běžné jako čištění zubů, se stává již v první kapitole.

KAPITOLA 1. DENISA SE STĚHUJE!

Pod pojmem stěhování si rozhodně nepředstavuji těžké kufry, lepící pásku, stěhováky, kupování příborů a stresy. Ne, tohle nechme realistům …. Ale já jsem idealista

-         -  Jako každé druhé děvče co se někam odstěhuje jistě i já záhy potkám neodolatelného chlapce s bledou kůží, studeným dotykem a kýčovitě zamilovaným kukučem. Ruku v ruce pak spolu budeme skákat po stromech a prožívat své UPÍRSKÉ nekonečno ve vile, jež nám postaví jeho rodinka. Denisa Cullen Halfarová? … To by šlo :D

-        -   Nebo budu příkladem číslo dvě, a krátce poté co se svou spolubydlící budu sdílet náš byt, jí zastoupím a vyzpovídám pro ni toho muže s upřeně hledícím pohledem. Jen co se naději už mi někdo motá kolem rukou kravatu a já jsem samé ANO PANE, NE PANE, VEZMU SI VÁS PANE.

-         -  Dalším příkladem mé pravděpodobné budoucnosti je to, že na tom finančně budu opravdu bledě a tak sáhnu po první dobře placené práci, co se mi naskytne. V mžiku oka už koketuji se Samem Claflinem (nebo jemu podobným) na vozíčku. Rozesmávám ho svým divným oblečením a cestuji a potápím se za jeho peníze …. Tenhle příběh má ale smutný konec, snad mi alespoň můj výpis z banky a cestování Francií časem spraví náladu.

-       -   Pak je tady ještě jedna možnost, ale o té jste asi neslyšeli ( spíše neviděli ten film, protože to bylo skoro nezhlédnutelné …, ale já to zvládla! PAŠÁK). A tak ve zkratce by byl můj život takový, že potkám toreadora (ano, opravdu jste teď přečtli slovo toreador), to je vám tělo samý sval a šlacha, navíc se potom stane mistrem světa v toreadorství (ano opět čtěte správně) … A to je vám pak sval, šlacha a majetek. No pak tam bylo něco s prodejem obrazů a se:

 ŽILI ŠTASTNĚ AŽ NA VĚKY…

A tak se takhle okatě oddávám  klamu, čekám, že se za mým stěhováním a první kapitolou bude ukrývat velký příběh a Pulitzerova cena. Svůj čas trávím tím, že vymýšlím, jaký nereálný děj z nich můj život asi bude mít. Pravda je, že s největší pravděpodobností ani jeden a ani druhý. Asi si každý musíme počkat na svou vlastní story. A taky co jsme, abychom přebírali příběhy a romány po druhých, my si vytvoříme své vlastní!  A ať už budou s majetkem, svaly, šlachami nebo nesmrtelností je to fuk, budeme je milovat přesně tak jako Mark Darcy miloval Bridget Jonesovou …. 

TAKOVÉ JAKÉ JSOU.

Tak vám přeji ať v tom svém příběhu hrajete hlavní roli.

Zbytku únoru zdar!

PS: Snad bude produktivnější :D

První kapitolu své knihy bych chtěla věnovat všem, co si sní, umí si to přiznat a nestydí se za to. Snění není trestné, jen při delším užívání způsobuje poruchy osobnosti.

Lásku, sny a MÍR vám všem  

SVÁTEK ZAMILOVANÝCH

Dnes je Valentýn!. Přiznám se, že kdyby mi tento den zamilovaných nepřipomněly mé zadané kamarádky, 50 odstínů temnoty v kinech a SMS od operátora ani bych nezaregistrovala, že se něco děje. Původně jsem měla v plánu napsat jízlivě kousavý status o tomto americkém cosi-svátku a vyzvednout pravý první Máj. Ale tím bych jen byla za tu nezadanou, ubrečenou a se zmrzlinou sedící holku doma. A tak jsem si řekla, že udělám pravý opak a Valentýn si užiji a taky zamilovaně! A tak jsem dnes pomazlila všechny své kočky, posnídala ráno s mámou, napsala nejlepší kamarádce a dostala valentýnku od mé žákyně-sousedky :) . A tak přítel nepřítel, můj Valentýn byl plný lásky, tak snad je i ten váš  Hezký americký kýč vám všem

LEDEN

Jak dlouho trvá půl měsíce? Dva týdny … deset? Už si nejsem tak jistá. Snažím se rozpomenout na všechny události z druhé poloviny ledna. No události, tak to nazývám, ale prostě na pohodu řečeno, něco co jsem dělala, nebo se mi přihodilo. Ale nemůžu si vzpomenout, připadá mi, jako by utekl tak půl rok, ne-li víc. To se to opravdu stalo nedávno?  Ptáte se, proč přidávám článek tak pozdě?  Hold jsem v tomhle nezodpovědná, a tak jsem nestihla ani termín a ani si sepisovat poznámky. Nuže  schválně na kolik věcí si jen tak z hlavy vzpomenu … 

1    1.    V lednu jsem“ badmintonila“. Šla jsem si zapinkat s lidmi ze školy a taky s Nikol… No, ale to si dovedete představit náš styl hry. Pravidla byly ta tam, ale slova chvály padaly stále. Nakonec jsme měly s Nikol radost z pár vyrašených kapek potu na čele a s úsměvem na tváři jsme se vydaly k našim domovům.

 

  






    2. Druhá  věc v tomhle měsíci bylo vybírání výšek. Já tohle prostě nemusím. Už od konce střední mám jasno, že si chci ještě něco dostudovat, ale vybrat co, byla jedna z nejhorších otázek posledních čtyř let mého života. Nakonec jsem si vybrala … ale teď musím vybrat školu. ( To to vybírání neskončí? :D) Tak jsem začala zkoumat ten systém přijímání a příjímacích zkoušek a všech těch webových stránek, vyhledávacích okének  a dalších věcí okolo … No to vám dneska, ale je!

    Obecně studijní předpoklady  = úhlavní nepřítel číslo jedna!

    Moje fajn spolužačka má fajn knížku s opravdu „fajn“ příklady otázek. Hned  u první z nich, jsem věděla, že jsem prostě ( omluvte mě ) v řiti!

 Tady to máme: S kým se mohl reálně potkat Karel IV?  Jedna z možností byl Leonardo da Vinci, další možnost byl jistý pan Břetislav, už nevím který ( takže jsem o něj jinak logicky věděla spoustu jiných informací), další dva jména jsem pro jistotu ani neznala a poslední možnost byla John Locke. ( Jediného Johna Locka kterého znám je ze Ztracených a pochybuji, že autoři knihy měli na mysli právě jeho.)  A tak mi tato otázka zúžila výběr VŠ. Tentokrát jsem se zaměřila pouze na ty, kde se dělají přijímačky z něčeho jiného než z Karla IV a dalších podobných. Na konci měsíce jsem měla proces konečně hotový a pak jsem si uvědomila, že mě čeká proces učení se na ně. No nemilé uvědomění, to vám tedy povím. Ale řekněte mi, to opravdu dneska tolik středoškoláků dovede odpovědět na Karla IV bez potíží? Ta otázka by měla jít do milionáře, záchytný bod za 650 000!

    3.   V lednu se ze mě stala dvojnásobná skoro teta!!! JE TO RADOST. Má milovaná kamarádka porodila dva krásné kluky (nezdá se vám, že se těch kluků rodí nějak hodně? Jako by už tak ženy nebyly dost diskriminované. :D) Každopádně jsou krásní a jsou malí!! Byla to láska na první ublinknutí. Ano, pozvraceli mě, ale kdo by to těm puclatým tvářičkám měl za zlé, že? Opravdu jsme my všichni byli na začátku tohohle všeho zmatku tak malincí? Můj mateřský pud ve mně explodovat, hned na to ten žár uhasila myšlenka na to, že není šance rodinu založit, protože není otec. A tak čert s tím, řekla jsem si a druhý víkend vyrazila s Nikol do baru. Kdyby totiž tu explozi dostatečně neuhasila ta myšlenka na otce-neotce, spláchnu jí pár půlkami.

    5.   Vyrazily jsme oslavit mládí, nezávaznost a eventuálně pohledat toho již tolikrát zmíněného otce pluku. Ale řeknu vám, doba se změnila, nebo jsme se změnily my s Nikol? Co to, že kdysi byl každý trochu podnapilý kluk s milým kukučem jako DON JUAN a teď je jako jeho pravý opak. Jako jeho zlé, nepodařené dvojče, černá ovce rodiny, VYVRHEL.  Jen co na nás ti chytrolíni otevřou pusu  a promluví, teda nejdřív jde závan vodky, rumu a kdo ví, co všechno oni pijou, a až pak slova, tak zjistíme, že na to UŽ JSME SAKRA STARÉ. Nikol tvrdí, že je to tam skoro samý primitiv, jako neandrtálci. Já zas na to, že neandrtálci už vyhynuli, byla to taková ta větev, co prostě přirozeně vymřela. Ale Nikol si neoblomně stojí za pravdou, že přinejmenším dva úkazy přežili. Tak já zas na to, ať to nikomu neříká, že by je ještě chytli a dělali na nich pokusy, no a my jsme PROTI testování na zvířatech. Pak obě uznáme, že jsme trochu jedovaté, ale na druhou stranu,  máme zároveň  i pravdu. Tohle se opravdu jen tak nevidí. Přísahám! Ale nakonec jsme na ně milé, protože nezáleží na chytrosti a zajímavosti, pokud jsou lidi hodní. A tak jsou hodní a my jsme hodné taky a doufáme, že už je nikdy neuvidíme J

PS: Neviděly jsme se, ale oni napsali: „ Šly bIste v patek Wen?“

Nikol: „Dena! To se pořád píše dvojité W místo v?“

Já: „ No já nevím, já to nikdy nedělala“

Nikol: „ Já to dělala tak v osmé třídě, to už je tak skoro deset let ! ( smutné ticho. .. )“ :D