Tak jo, už na začátku vás varuju, že je to hrozný a trochu divný, ale jednou jsme si řekli narovinu ( prosím, nehledejte to v minulých článcích, nikde jsem to neřekla, ale ROZHODNĚ jsem to tak myslela ) tak narovinu, ne?
Nuže, já, jakožto osoba žijící se svými rodičvůdci a občasně
i se sestrou, která nás přijede navštívit, zničit pár mých zbylých nervů a dojíst
nejlepší věci z ledničky, jsem vždycky radostí bez sebe, když mohu být
sama doma.
JSEM VOLNEJ, JSEM VOLNEJ JÁ JSEM VOLNEJ!!!
A tak zatímco se doma chystají na odchod, já už vymýšlím, co
podniknu. Určitě si pustím tu novou písničku od JELENA tak nahlas, že být po
desáté, sousedi budou volat policii a pána Boha. Sním celou čokoládu, i kdyby
mi už nechutnala, podívám se na všechna svá oblíbená videa na Youtube a
emotivně a nahlas se rozbrečím nad
scénou z filmu, při které jsem se tehdy, když jsem ji sledovala
s mámou, tvářila jako socha.
Naši odjeli a já postupovala podle plánu, ale co to, že
v představách se vždycky bavím více? A tak po druhém videu a třetí ohlušující
písničce už jsem tak znuděná, že přemýšlím, že budu dělat něco UŽITEČNÉHO.
Rychle, než je pozdě, se praštím přes ruku a ten hloupý nápad vypustím
z hlavy! Právě je čas na zábavu! … a teď to přichází …
Víte ono je to divné, jako fakt divné a je to mé“ velké
tajemství“, ale už jste někdy ocenili výhodu dvou správně od sebe vzdálených
zdí? Myslím tím tak vzdálené, že si sednete na zem, o jednu zeď se opřete zády
a o tu druhou se zapřete nohama. Je to neskutečná výhoda! K čemu vám jsou
úložné prostory, balkon, prakticky řešený kuchyňský kout, když v bytě
nemáte tuhle k polemizaci vhodnou souhru stěn? Když si takto usednete, ten
pocit stísněnosti jako by nahrával vašim myšlenkovým pochodům, cítíte se útulně
a vždycky vám to evokuje scénu z nějakého hlubokého filmu. Nemluvě o tom,
jak je to pohodlné.
A tak když už se fakt nudím a není tady nikdo, s kým
bych se bavila, tak si tam prostě sednu. Ale já tam nesedím sama, vždycky si
k sobě někoho domyslím. Sedím tam s Nikol, s mamkou, Leonardem
DiCapriem, Gándhím, náhodným člověkem, kterého jsem zrovna poznala a dalšími. Tentokrát jsem tam seděla
s Vojtou Kotkem. A tak si povídáme. On se na něco ptá a já mluvím, a
odpovídám a Vojtu to zajímá. Směje se všem fórkům, říká „ÁÁÁ“ plné uvědomění nad všemi mými moudry a
filosofujeme jako o život. On na mě prý jak se mi líbila Padesátka. A já, že
jsem to ještě neviděla, ale že mamka na tom byla v kině.Pochvíli procitnu a řeknu si, že jsem idiot. Ve stejné
minutě se však omluvím tím, že to je skoro jako mluvit sama se sebou ( Je to
úplně jako mluvit sama se sebou mimochodem! Teď mi to došlo ). A pokračuju dál.
Všem, kterým se to zdá zvláštní, bych ráda předala seznam
výhod a reálný příklad jedné „chytré“ rady mě údělné. Víte, když si povídáte
sami se sebou, tak nikdy sami sebe neodpinkáte, dobře se zabavíte, trochu se
vykecáte i o věcech, které vás tíží a před ostatními je držíte pod pokličkou a vždycky
příjdete na něco nového. Například nyní ( čas na můj reálný příklad ):
Já: „ Vojto, mě už bude čtyřiadvacet, chápeš to? Někdy se
cítím divně moc dospěle, čtyřiadvacet je hodně.“
Vojta: „Tak si říkej, že ti bylo dvaadvacet.“
Já: „Máš pravdu, to zní fakt líp. Cítím se mladší. DÍKY!“
NO NEŘÍKALA JSEM TO?! …
NO NEŘÍKALA JSEM TO?! …