MÁ SOUHRA STĚN

Tak jo, už na začátku vás varuju, že je to hrozný a trochu divný, ale jednou jsme si řekli narovinu ( prosím, nehledejte to v minulých článcích, nikde jsem to neřekla, ale ROZHODNĚ jsem to tak myslela ) tak narovinu, ne?

Nuže, já, jakožto osoba žijící se svými rodičvůdci a občasně i se sestrou, která nás přijede navštívit, zničit pár mých zbylých nervů a dojíst nejlepší věci z ledničky, jsem vždycky radostí bez sebe, když mohu být sama doma. 

     JSEM VOLNEJ, JSEM VOLNEJ JÁ JSEM VOLNEJ!!!

A tak zatímco se doma chystají na odchod, já už vymýšlím, co podniknu. Určitě si pustím tu novou písničku od JELENA tak nahlas, že být po desáté, sousedi budou volat policii a pána Boha. Sním celou čokoládu, i kdyby mi už nechutnala, podívám se na všechna svá oblíbená videa na Youtube a emotivně a nahlas se rozbrečím  nad scénou z filmu, při které jsem se tehdy, když jsem ji sledovala s mámou, tvářila jako socha.

Naši odjeli a já postupovala podle plánu, ale co to, že v představách se vždycky bavím více? A tak po druhém videu a třetí ohlušující písničce už jsem tak znuděná, že přemýšlím, že budu dělat něco UŽITEČNÉHO. Rychle, než je pozdě, se praštím přes ruku a ten hloupý nápad vypustím z hlavy! Právě je čas na zábavu! … a teď to přichází …

Víte ono je to divné, jako fakt divné a je to mé“ velké tajemství“, ale už jste někdy ocenili výhodu dvou správně od sebe vzdálených zdí? Myslím tím tak vzdálené, že si sednete na zem, o jednu zeď se opřete zády a o tu druhou se zapřete nohama. Je to neskutečná výhoda! K čemu vám jsou úložné prostory, balkon, prakticky řešený kuchyňský kout, když v bytě nemáte tuhle k polemizaci vhodnou souhru stěn? Když si takto usednete, ten pocit stísněnosti jako by nahrával vašim myšlenkovým pochodům, cítíte se útulně a vždycky vám to evokuje scénu z nějakého hlubokého filmu. Nemluvě o tom, jak je to pohodlné.

A tak když už se fakt nudím a není tady nikdo, s kým bych se bavila, tak si tam prostě sednu. Ale já tam nesedím sama, vždycky si k sobě někoho domyslím. Sedím tam s Nikol, s mamkou, Leonardem DiCapriem, Gándhím, náhodným člověkem, kterého jsem zrovna poznala  a dalšími. Tentokrát jsem tam seděla s Vojtou Kotkem. A tak si povídáme. On se na něco ptá a já mluvím, a odpovídám a Vojtu to zajímá. Směje se všem fórkům, říká  „ÁÁÁ“ plné uvědomění nad všemi mými moudry a filosofujeme jako o život. On na mě prý jak se mi líbila Padesátka. A já, že jsem to ještě neviděla, ale že mamka na tom byla v kině.Pochvíli procitnu a řeknu si, že jsem idiot. Ve stejné minutě se však omluvím tím, že to je skoro jako mluvit sama se sebou ( Je to úplně jako mluvit sama se sebou mimochodem! Teď mi to došlo ). A pokračuju dál.

Všem, kterým se to zdá zvláštní, bych ráda předala seznam výhod a reálný příklad jedné „chytré“ rady mě údělné. Víte, když si povídáte sami se sebou, tak nikdy sami sebe neodpinkáte, dobře se zabavíte, trochu se vykecáte i o věcech, které vás tíží a před ostatními je držíte pod pokličkou a vždycky příjdete na něco nového. Například nyní ( čas na můj reálný příklad ):

Já: „ Vojto, mě už bude čtyřiadvacet, chápeš to? Někdy se cítím divně moc dospěle, čtyřiadvacet je hodně.“

Vojta: „Tak si říkej, že ti bylo dvaadvacet.“

Já: „Máš pravdu, to zní fakt líp. Cítím se mladší. DÍKY!“

NO NEŘÍKALA JSEM TO?! …