Kdysi jsem hrála hru.

A ano, začínám bez pozdravu, bez pokání se jak nezodpovědná v psaní jsem, a bez jakéhokoli nastínění tématu. A zcela určitě jsem tomuto článku nedala ani nadpis.

Kdysi jsem hrála hru. Hrála jsem si, že mě jako malou vzala z ulice jedna organizace (Detaily neřešme, já je taky neřešila). Dali mi jídlo, koupili rovnátka a do rukou nacpali plyšového méďu. Já na oplátku plnila různé úkoly, učila se novým věcem a trénovala se.

Pokaždé, když jsem musela v životě udělat něco, do čeho se mi nechtělo, z čeho jsem byla nervozní, nebo měla strach, předstírala jsem,
že je to jen úkol jenž mi byl dán. Nečeká se ode mě nic jiného, než jeho splnění.

.... Teď mi začíná docházet, že tento článek bude asi trochu depresivní ...

Ale když přeskočím tu nemilou část s úkoly, stresem a strachem, dostanu se téměř na konec své vlastní hry.

A na tom samém konci, ne mě čeká úplně nová.

Někdy hraju hru. 

Hraju si, že mi byl dán život. Nikdy předtím jsem neměla pocit, že se můžu rozběhnout a běžím, že můžu zakřičet a opravdu ze mě vyjde hlas,
že mohu sledovat jak zpoza mraků vysvítá Slunce. Předstírám, že pro mě všechno právě teď začalo.

" Všechno je nové, tohle jsi ještě nezažila a tohle jsi ještě necítila. Teď ses nadechla. Teď jsi pochopila ... Tak vnímej Deniso... Raduj se!"

Tohle si říkám, tohle je ta hra ... Jejím úkolem je jen na chvilku pochopit ten stav jakéhosi žití.

Stav, kdy když jdu kolem cesty tak se rukou dotknu trávy. Kdy udělám hvězdu, protože mě to zrovna jen tak napadlo.
Stav, kdy Patrik na mě mrkne okem a já se usměju.
Stav, kdy si jen tak uvařím čaj a sednu si na balkon.....
když si zpívám svou oblíbenou písničku,
když s Nikol vzpomínáme na hlouposti co jsme kdysi dělaly,
když zakopnu o svou vlastní nohu,
když se s Kamilou "opíjíme" Colou,
když se směju něčemu opravdu vtipnému,
když mávám babičce do okna,
když se mazlím se svými kočkami,

Stav, kdy se zamyslím a na zlomek vteřiny všechno pochopím.

Vždycky jsem hrála spoustu her, které jsem si během života vymýšlela, ale tahle je jednoznačně ze všech nejlepší.
A pokud si myslíte, že je to kýč... tak máte pravdu. Pozorování mraků a paprsků z nich prosakujících je kýč, ale opravdu to dělám. A víte co?.. DOPORUČUJI! :)

PS: Zas tak depresivní to nebylo.

PPS: Jdu udělat hvězdu :)