NEPAMATUJI SI SKORO NIC

Nepamatuju si jména. Nepamatuju si data. Nepamatuju si tváře, historické události, vzpomínky, své učitele ze základky, města, kde žijí mí přátelé a když jsem byla malá, nevěděla jsem, která místnost je kuchyň a která obývák. Stručně řečeno, má paměť stojí za nic. A tak bohužel detailní zpráva o mém uplynulém měsíci se v tomhle článku konat nebude. Ale nedetailní … tak ta by se konat mohla.

V březnu jsem konečně viděla svou milovanou SjůznD. Máte taky takové přátele, které nevidíte pár měsíců a když se konečně shledáte, připadá vám, že jste se viděli včera? Tak takové to máme se Zuzkou. Už kdysi jsme se dohodly na „Sushi-párty“.  A konečně jsme ji spáchaly. Naváděna všemi instrukcemi o tom, že rýže je alfou omegou dobrého sushi, byla ona samotná první věcí, kterou jsme podělaly. Na mou otázku „Kde máš lososa?“ Zuzka odpověděla jen otevřením mrazáku. Byly jsme předurčené k neúspěchu. A tak se losos pekl v troubě při 50 stupních a rýže vařila zhruba dvacet minut do bílé neurčité hmoty, která ale kupodivu nechutnala zle! Po nastudování  návodu na internetu, jak tyhle rolky tvořit. jsme byly skoro připraveny k akci. Na řadě byl však další dotaz Zuzky: „ Počkej! A to tam jako dáme toho lososa syrového?!“. Z jejího vytřeštěného pohledu, pramenícího z pouhé myšlenky na to, že by jedla syrovou rybu, jsem věděla, že tahle sushi-párty prostě nemá budoucnost. Nenechaly jsme se ale rozhodit a začaly tvořit. Nedostatek řasy a rýže jsme nahradily experimenty a po asi sto hodinách práce jsme vytvořily tolik sushi, že bychom s ním nakrmily půlku Japonska. Po dvou přestávkách, třech záchvatech smíchu, stovkách fotek na památku a milionu sprostých slov jsme byly připraveny.  To sushi dámy a pánové bylo …. Bylo prostě hnusné! Nechutnalo nám! A pohled na Zuzčinu tvář, když ho jedla,  byl stejný jako pohled na tvář mé sestry při zkoušce koláče, který ve svých patnácti letech upekla pro mamku k narozeninám, ale zapomněla do něj přidat tak polovinu ingrediencí. Já vytáhla řasu a Zuzka lososa, v podstatě jsme jen jedly rozvařenou rýži s okurkou, namáčenou v sójové omáčce. Ale víte co? Bylo nám to úplně jedno. Otevřely jsme si Cider a vsugerovaly si opileckou 4,5%ní náladu, pouštěly jsme staré dobré pecky, hrály hry, povídaly si a bylo nám fajn. A abych byla zase moudrá, tak vím, že není důležité, co děláte nebo jíte či pijete, ale s kým.  Ráno jsem jela vlakem z Hranic na Moravě domů a jeden chlapeček mi řekl, že hezky voním. To byl pěkný den J

První rande. Už jsem zapomněla jak stresující tahle „zábava“ může být. I kdybych prošla všechny úrovně své meditativní aplikace, opila se, snědla všechen Neurol co ho je a před prvním pohledem na něj počítala do deseti, nepomohlo by to. První rande je prostě stresující, když ne pro vás, pro mě určitě. Ale pokud se schůzka vydaří, odcházíte sice s žaludečními vředy, ale taky s pusou na rozloučenou a tím mihotajícím, příjemným pocitem v břiše, který vás nutí se usmívat. 

Stále jsem si dělala legraci z toho, jak jsem sama, ale asi mi to tak vyhovovalo. Svoboda a možnost rozhodovat se sama za sebe, nemít nic a nikoho dalšího, kdo vás drží na místě. Byla jsem sama a měla jsem to ráda. Ale pak narazíte na kluka rezavého, chytrého a vtipného. A narazíte na něj omylem. A člověk jako já, snažící se věřit na osud, obklopená přáteli věřícími na osud, tomu prostě musí dát šanci. A ano, vím, že to teď zní jako kýč. Ale pěkný kýč, bude vždycky pěkný kýč, i když je to kýč. Navíc každý, kdo mě zná, ví, že z Harryho Pottera bych si vždycky, vždycky, vždycky vybrala Rona. A kdyby Ed Sheeran neměl tu stejnou barvu vlasů …. No dobře, Eda bych milovala s jakoukoliv barvou. Ale zrzavý kluk? Toho jsem prostě musela poznat, navíc mě uměl rozesmát, snažil se říkat ty správné a i ty správně nesprávné věci a já se s ním cítila moc hezky. 

A tak takhle to je, nechci nic definovat, určovat a škatulkovat. Ale tady jsem, prostě jsem někoho poznala a říkám to, protože jsme si já a vy slíbili (respektive, já kdysi něco napsala o upřímnosti) říkat věci, jak se dějí.  Je mi tak nějak veseleji a z rande už neodcházím s psychickou újmou, ale jen s motýlky v břiše a velkou, velkou, velkou pusou na rozloučenou. A za to všechno to prostě stojí, alespoň právě teď a tady J A o to jde. Nežijeme náhodou právě teď a tady? ;) 

A není nic lepšího, než zakončit článek tou nejhezčí novinou na kterou se celá naše rodina těší už spoustu měsíců. Má tak milovaná sestřenice má krásného chlapečka. Malého Olivera J No neumí být ten život fakt nějak krásný ?J

PS: To sushi se shledalo s velkým úspěchem u Zuzčiných příbuzných, tak to s námi dvěma přeci jen nebude tak špatné.

PPS: Slyšeli jste obecnou pravdu o tom, že zrzci nemají duši? :D

PPPS: Vítej na světě Olivere!